Radka – Romčina svědkyně

Radušku znám od školky. Že školky si toho zase tolik nepamatuji, ale první den nezapomenu. Přecházela jsem tam po tom, co se zavřela ta drátovenská. Měla jsem 4 roky. Mamka mě vedla za ruku a říkala, že to bude fajn, že si najdu hodně nových kamarádů a že to bude prima, školka se jmenuje Skřivánek :). 

Mně to moc neuklidnilo, nechtěla jsem tam. Bylo to pro mě úplně nové prostředí a nové kamarády jsem nepotřebovala. To si pamatuji, jak jsem byla ze všeho nervózní… A ten tyčkový plot 😊. 

Raduška byla už ostřílený mazák, navíc měla ve školce starší sestru, takže všechno dobře znala. Pamatuji si, že měla dlouhé blonďaté vlásky, které nosila v culíku nebo spletené. Měla jich strašně moc a já jsem ji je záviděla. Nebyly jsme nejlepší kamarádky, ale ráda jsem si s ní hrála. Byla moc hodná a byla s ní legrace. 

Nastoupily jsme spolu i do první třídy a vykopli nás z devítky jako dobré kamarádky. Během těch let jsme se poznávaly, trávily jsme spolu čas i mimo školu a o prázdninách. Přespávaly jsme u nás na zahradě v „klubce“, kde mi Raduška tolerovala i na hlavu padající pavouky:) Když zjistili, že má cukrovku, byla jsem její osobní sestřička (ne, že by to potřebovala), byla jsem na to ale moc hrdá a myslím, že to byl jeden z hlavních impulzů, který mě přivedl k práci, kterou dělám teď. 

Na střední škole jsme se trošku vzdálily, Raduska šla studovat uměleckou školu se zaměřením na výrobu šperků a já na zdravku. Obě jsme dojížděly, měly jsme hodně nových kamarádů, ale občas jsme udržovaly kontakt. A tak šel život… Vysoká škola, zahraničí, vlastní rodina… 

Některé problémy jsme řešily spolu, o jiných jsme se o sobě navzájem dozvěděly až po letech. Tak to asi bývá. Ale ať jsme se neviděly týden či rok, pořád, když jsme se sešly, jsme navázaly tam, kde jsme minule skončily. Popravdě i teď, když jsme dospělé a ona má svoji rodinu a dva úžasné syny, vždycky se s ní vrátím v čase a cítím se části těla jako ta třináctiletá puberťačka, která má co dělat, aby se nepočurala, když se válí na zemi v záchvatu smíchu. Před pár lety mě poprosila, abych ji šla jako svědkyně já a já bych jí to ráda teď oplatila. Snad se na mě nebudeš moc zlobit, moje Sedlačko, mám tě ráda 😘